Po pádu amerických bank přišel oddechový čas. Alespoň zatím!

Prach usedl, o bankách se přestalo psát a zdá se, že je všechno vyřešeno. Zdání však může klamat. Když si vzpomenu na rok 2007 a 2008, bylo to podobné jako dneska. Zdá se, že se centrálním bankám daří všechny problémy ekonomiky zamést pod koberec.

Banky se lekly. Intuitivně se domnívám, že problémy bank budou za čas znovu plnit titulní stránky novin. Mám za to, že mnoho projektů v USA a západní Evropě není při vyšších úrokových sazbách životaschopných. Ukazuje to zejména situace, jak intenzivně začaly hlavní centrální banky světa dolévat na trh likviditu.

Na trzích je prozatím klid. Pojďme se podívat na hospodářskou politiku vlády. Ta se právě začíná měnit. Dobře si pamatuju, jak nám před volbami koalice Spolu předkládala 13 bodů, proč máme volit právě tuto koalici. V rámci ekonomických témat akcentovali, že nebudou zvyšovat daně, odvrátí stát od bankrotu a že jsou jedinou pravicovou alternativou.

Plané sliby. Když se díváme na poslední zprávy z Ministerstva financí vidíme, že nic z těchto slibů se nenaplňuje. Za první tři měsíce činí deficit státního rozpočtu neuvěřitelných 166 mld. Kč. Tak špatné hospodaření tu ještě nikdy nebylo. Ratingová agentura Fitch navíc varuje, že do konce vládního období poroste zadlužení státu ze 44 až na 49 % HDP.

To je velmi nezdravý trend. Vláda si to uvědomuje, a proto přichází s tím, že změní sazby DPH. Místo tří sazeb mají být jen dvě. Návrh, který politici původně avizovali jako rozpočtově neutrální, nyní prezentují jako zvýšení příjmů státního rozpočtu o 24 mld. Kč. Jinými slovy, zdanění se zvýší.

Takto si tedy já pravicovou politiku nepředstavuji. To vše probíhá na pozadí rostoucího počtu státních zaměstnanců, jednání o možnosti znárodnění polostátní společnosti ČEZ, zvyšování daní z nemovitostí a vůbec bobtnajícího státu. Pro investora z toho plyne nejistota toho, kde mu zase stát hodí klacky pod nohy. Příběh akcií ČEZ nás vyškolil, že musíme být na vše připraveni.

Inflace brzdí

Podle nejnovějších dat Českého statistického úřadu u nás mezitím inflace brzdí. V únoru rostly spotřebitelské ceny meziročně o 16,7 %, v březnu rostly už „jen“ o 15 %. Zatímco politici jásají, veřejnost zůstává vlažná.

15 % je pořád nehorázně moc. Většina ekonomů čekala výraznější brždění inflace. Pro investory se toho tímto moc nemění. 15% inflací svou investicí jen těžko porazí.

Co za tím stojí? V pozadí zpomalení inflace není to, že by se ceny začaly vracet tam, kde byly před rokem. Ale zejména to, že vloni po útoku na Ukrajinu ceny dramaticky vyskočily a vytvořily vysokou srovnávací základnu. Když tedy porovnáme cenu drahého zboží s loňským drahým zbožím, už nevidíme takový nárůst jako v únoru.

To je celý fígl. Podobný efekt uvidíme i v dalších měsících, a proto celkem rychle dospějeme k 10% inflaci. Tady někde brždění inflace narazí. V ekonomice se totiž postupně usadila inflační očekávání.

To je nepříjemné pro investory. Úrokové sazby budou sice klesat, ale nebudou klesat tak rychle, jak původně mnozí čekali. Ekonomika se bude nadechovat velmi pozvolna a pomalu.

Pro investora z toho plyne, že jsou dluhopisy stále zajímavé. Jejich ceny s poklesem úrokových sazeb porostou. Zároveň se ale bojím, že pomalý návrat úrokových sazeb do normálu s sebou přinese další utrpení nemovitostního trhu.

Je čas na nákup nemovitostí? Představa, že ceny nemovitostí začnou zase rychle růst, se podle mě o trochu posouvá. K růstu by byly potřeba rozumné hypoteční sazby a ty tu jen tak nebudou. Na časté dotazy, zda už nastal čas k nákupu nemovitosti, tak podle mě ještě nenastal.